13 – Sluneční náměstí, radnice, Komunitní centrum sv. Prokopa, historie Jihozápadního města
Stanoviště č. 13 – Křížem krážem Prahou 13
Tato kombinace geohry a turistické poznávací stezky Vás zavede k důležitým místům v Městské části Praha 13. V historických, přírodních i moderních lokalitách městské části je rozmístěno 13 dřevěných sloupků s QR-kody, které odkazují na informační texty na webu MČ Praha 13 vážící se k danému místu.
Radnice, Sluneční náměstí a Jihozápadní město
GPS: 50°3’1.196″N, 14°20’41.484″E
Klíčová témata:
historie Jihozápadního města (JZM); architekt Ivo Oberstein se svým týmem; umělecká díla pro veřejný prostor sídliště JZM; centrum Nových Butovic představuje Sluneční náměstí; vznik Prahy 13; stavba radnice; Komunitní centrum sv. Prokopa;
Chcete se dozvědět více?
V tomto článku se chceme věnovat vedle popisu radnice, komunitního centra a dalších budov na Slunečním náměstí, také historii Jihozápadního města (JZM). Otcem JZM je Ing. arch Ivo Oberstein se svým týmem dalších architektů, kteří přišli do Stodůlek na konci 60. let 20. století jako mladí inženýři, a se svou koncepcí se zúčastnili soutěže o podobě plánovaného sídliště JZM. Vstoupili do oblasti s bohatou historií, kde jsou patrné stopy po dávném osídlení z doby bronzové nebo dochované kulturní památky související s rodinou krále Karla IV. a císařovny Marie Terezie. V době plánování JZM nebylo možné navrhovat moderní byty a občanskou vybavenost jinak, než jako stavebnici z betonových panelů. Ivo Oberstein dle svých slov neměl paneláky rád, proto se v rámci tehdejších možností snažil navrhnout a postavit z nich opravdové město, což se mu dle mého názoru docela povedlo. Ivo Oberstein v roce 2013 obdržel Cenu Obce architektů za celoživotní dílo. Paradoxem je, že během normalizace v 70. letech byl vyloučen ze Svazu architektů jako propagátor „západní“ architektury. V roce 1971 pokračoval v započatém díle v Projektovém ústavu výstavby hl. m. Prahy (PÚVHMP) a od roku 1976, se stal vedoucím nově založeného architektonického Atelieru 7, kde působil až do prosince 1989. Atelier 7 se stal tvůrčím a koordinačním pracovištěm projektů JZM, Stodůlky, Lužiny, Nové Butovice a Centrální park. Pracovalo zde až 75 architektů, inženýrů a konstruktérů. Díky tomu se udržela urbanistická a dopravní koncepce JZM jako města s jasným členěním jednotlivých čtvrtí, s centry v okolí stanic metra, pěšími komunikacemi a parkem. Jihozápadní město bylo pak realizováno bez velkých změn od roku 1976 do roku 2005. V roce 1996 vypracovali Ivo Oberstein a Václav Valtr „Urbanistickou aktualizaci obytných čtvrtí Prahy 13 – Stodůlek, Lužin, Nových Butovic“.
Po Severním a Jižním Městě bylo území na západ od centra Prahy v komplikovaném terénu s Dalejským a Prokopským údolím poslední z velkých nezastavěných ploch určených pro hromadnou bytovou výstavbu. Otevřená urbanistická soutěž byla vypsána na konci roku 1967 a vyhodnocena v červenci 1968. Projekt autorského kolektivu pod vedením architekta Ivo Obersteina zvítězil. Dle slov architekta na komisi zapůsobilo přímočaré řešení rychlodráhy, která po estakádě překonává mělké údolí mezi poli, nad Prokopským potokem. Ve vítězné koncepci autor naznačil propojení veřejné zeleně v sídlišti s Dalejským a Prokopským údolím. Okolí Prokopského potoka dnes nazýváme „Zelená páteř Prahy 13“. V soutěžním návrhu byl naznačen rozdílný urbanistický záměr každé čtvrti. Výrazněji se však tato koncepce projevila až při dalším rozpracování jednotlivých lokalit. Podrobný územní plán z roku 1971 řešil šest dílčích čtvrtí, z nichž dvě nebyly realizovány. Západní město se nyní pomalu staví dle jiné koncepce a na loukách okolo Dívčích hradů snad ještě dlouho domy nevyrostou. Pozoruhodný urbanistický koncept se jevil jako pokus o rehabilitaci domovních bloků. Architekti se inspirovali návštěvami bytových celků při svých výjezdech do zahraničí. Polootevřené bloky domů u Stodůlek, meandrovité bloky na Lužinách, pravoúhlé v Nových Butovicích i menší, téměř uzavřené bloky na Velké Ohradě byly na sídlišti navrženy poprvé. U sídliště Stodůlky autoři začlenili do nové zástavby i některé historické statky ze starých Stodůlek vč. preference kostela sv. Jakuba Staršího jako dominanty. Polootevřené vnitřní bloky na Lužinách byly určeny pro hru dětí, mateřské školky a jesle. Jednotlivé sídlištní celky propojuje bezpečná, poměrně široká pěší komunikace, která může být zároveň cyklotrasou. Nové Butovice měly být jakousi branou do Jihozápadního Města, jejich sevřená zástavba s bulvárem, náměstím, obchody a službami byla moderní variací na úlohu centra města. Pro Velkou Ohradu původně architekti zamýšleli nízké čtvercové bloky, pomalu přecházející do shluků rodinných domků směrem ke svahům nad Prokopským a Dalejským údolím, ale poptávka bytů byla v té době tak veliká, že bylo nutné přidat další obytná patra budov. Ivo Oberstein se projektu JZM věnoval po celou dobu výstavby a zřejmě díky jeho vysokému nasazení byl urbanistický koncept respektován a z velké části realizován.
Projekt byl připraven k realizaci v soustavě panelových domů VVÚ-ETA. Systém byl nově obohacen o takzvané „rohové sekce“, které umožnily sestavovat domy do uzavřených bloků, pootočených vůči sobě v úhlu 90 stupňů (Velká Ohrada, Nové Butovice, Stodůlky) nebo 135 stupňů (Lužiny). Rohovou sekci se podařilo autorům prosadit díky ekonomickým parametrům. Je vestavěna do šikmých nebo pravoúhlých proluk mezi typizované objekty panelových domů. Díky tomu byl navýšen počet bytů o 500 a hustota obyvatel vzrostla z 276 obyvatel na hektar na 300 obyvatel na hektar. Jisté omezení plánů přineslo zavedení „pevné ceny bytů“, odvozené z ceny průměrného obytného domu v Jižním Městě. Našponované ceny předurčily vzhled obytných domů a omezily architektům možnosti měnit jejich šedivou monotónnost, i když měli připravené i barevné varianty paneláků. Plošný standard bytů a jejich skladba odpovídaly státním normám a největší měrou byly zastoupeny byty 3 + 1, jejichž průměrná obytná plocha se pohybovala okolo 65 m2. Jihozápadní Město patří k nejrychleji se rozšiřujícím čtvrtím v Praze. Po dokončení všech stanic metra (tedy Hůrka, Lužiny, Luka, Stodůlky a Zličín v roce 1994) je celé území dobře dopravně dostupné. V současnosti je ve výstabbě Západní město při stanici metra Stodůlky. Nadzemní tubus metra se stal výrazným prvkem Centrálního parku a typický prvkem pro celou Prahu 13.
Výběr uměleckých děl pro veřejný prostor sídliště JZM byl v té době povinný. Výhodou bylo, že na jeden byt připadalo 600 korun pro výtvarná díla do veřejného prostoru. Architekti chtěli, aby se hodnotná výtvarná díla mohla opravdu stát prvky parteru a zkvalitnila obytné prostředí sídliště. V každé ze čtvrtí Jihozápadního Města je vždy umístěno několik uměleckých děl. Tvořili je převážně mladí umělci. Například ve Stodůlkách v ulici Hostinského jsou Sluneční hodiny Pavla Přikryla z roku 1983 a kamenná plastika Rodina od Milana Váchy z roku 1986, také od stejného autora je kašna s kamennou plastikou u základní školy Kuncova z roku 1990. Nad kostelem sv. Jakuba Staršího v Kovářově ulici byla v roce 1989 osazena bronzová socha Rusalky od Kurta Gebauera. V obchodním centru Lužiny stojí od roku 1990 socha Jinoch a muž od Olbrama Zoubka. Před základní školou Brdičkova nalezneme nárožní kámen Jasana Zoubka, osazený roku 1988 a zrestaurovaný v roce 2019. Fontána Duha se skleněnou mozaikou je přístupná od obchodního Centra Lužiny. Její výtvarná část je dílem Luďka Buriánka a Josefa Němce. Fontána prošla v roce 2021 celkovou rekonstrukcí vč. opravy mozaiky a modernizace technologie. Před sportovní halou v ulici Bellušově stojí bronzová socha Gymnastka se stuhou Jaroslava Kolovrata (Kolomazníka) z roku 1989, a v ulici Píškově je k vidění bronzové sousoší Volavky od Jany Moravcové – Modlové. K naší lítosti byla odcizena socha Radost z mládí sochaře Jiřího Kryštůfka, která od roku 1988 stála před základní školou poblíž ulice Trávníčkovy. Socha byla součástí fontány, která byla pak opatřena náhradní kamennou plastikou. Stejně tak v Nových Butovicích stále nalézáme řadu uměleckých děl. Krásné keramické sochy Čekání a Dvojice Jiřího Volfa u stanice Nové Butovice však zničil neznámý vandal, urazil sochám hlavy. Další díla zde byla umístěna roku 1990, a to namátkou například kamenná plastika Čestmíra Sušky Závit v ulici Petržílkově, skleněná mozaika Den a noc Jaroslava Róny na nároží ulic V Hůrkách a Seydlerova, bronzová socha Ptáček Stefana Milkova v ulici Fingerově. Na Slunečním náměstí je umístěno pítko s keramickými reliéfy Malý princ Marty Taberyové. Na Velké Ohradě na náměstí je fontána „13. komnatou prošel Orant“ sochaře Stanislava Hanzíka z roku 1992. Fontána prošla rekonstrukcí v roce 2006. Do prostory původního bazénu byly navezeny a rozmístěny různě velké pískovcové kameny, mezi ně byl umístěn chromovaný svazek tyčí, autory označován jako „stroj času“. Socha připomíná původní keltské osídlení. V Centrálním parku Prahy 13 je rozmístěno několik novějších uměleckých děl, jako je socha sv. Jana Nepomuckého z bílého pískovce, která byla odhalena v roce 1994. Jejím autorem je sochař Petr Veselý z Hořic. Na dětském hřišti v parku jsou dvě keramické skulptury „Táta a máma“ z ateliéru manželů Koláčkových z roku 2006 a pod hrází Nepomuckého rybníka jsou čtyři kamenné lastury od Čestmíra Sušky z roku 2007. Tento výběr není zdaleka úplný, při svých procházkách Prahou 13 potkáte ještě mnoho dalších uměleckých děl, které stojí za pozornost na veřejných prostranstvích u základních škol nebo na dětských hřištích.Většinu uměleckých děl má ve své správě odbor životního prostředí. Jsou často součástí veřejné zeleně. Pokud to dovolují finanční prostředky, je snahou městské části do veřejného prostoru umísťovat další umělecká díla nebo ta stará udržovat a opravovat.
Centrum Nových Butovic představuje Sluneční náměstí, kde se nachází kostel – komunitní centrum sv. Prokopa, oční klinika, dvě multifunkční výškové budovy a konečně Radnice městské části Praha 13. Náměstí je součástí bulváru vedoucího od stanice metra Nové Butovice ke stanici Hůrka. V současné době se připravuje plán další výstavby na náměstí. Pravděpodobně bude zastavěna zelená plocha, kde budou další obytné domy, umělecká škola a občanská vybavenost. Koncepční architektonicko-urbanistická studie, kterou zadalo hlavní město Praha na podzim roku 2019, řeší celé území v okolí stanice metra B – Hůrka v městské části Praha 13.
MČ Praha 13 vznikla oddělením z Prahy 5 v listopadu 1994. Před výstavbou a otevřením Radnice MČ Prahy 13 se pracoviště úřadu provizorně nacházela ve třech panelových domech při ulicích Ovčí hájek, Hostinského a Běhounkova. Těsně po vzniku samostatné městské části s vlastní samosprávou a s názvem Jihozápadní město na podzim roku 1994 se konalo první jednání zastupitelstva. Zde bylo přijato usnesení, že jednou z hlavních priorit je výstavba budovy radnice. V letech 1997 až 2002 pracoval Ivo Oberstein na urbanistické studii radnice. V roce 2000 proběhla soutěž o architektonický návrh radnice. Zajímavé byly tři projekty. Nakonec však byl vybrán projekt Ing. Arch. Haaseho a jeho týmu spolupracovníků ze společnosti Spojprojekt, který splnil zadaná kritéria. Ten zaujal neobvyklým řešením tvaru a skutečností, jak vycházel vstříc potřebám pracovníků úřadu i návštěvníkům. Na výstavbě objektu měla největší podíl firma Skanska CZ, jako nástupce IPS. Hotová budova radnice byla nominována do soutěže „Stavba roku 2003“. Základní kámen byl položen 1. června 2001. Po dokončení budovy byl základní kámen zavěšen na Foucaultovo kyvadlo a je stále k vidění v atriu v přízemí. Stavba představovala celou škálu náročných stavebních prací, které postupně směřovaly k dnešní tváři radnice. Ta se pak stala atraktivní dominantou Slunečního náměstí. Budova je založena na pilotách a má oválný půdorys s atriem. Nosnou konstrukci tvoří železobetonový monolitický skelet. Vnější plášť je obložen ocelovými kazetami. Před okny radnice jsou umístěny pevné protisluneční hliníkové žaluzie. Konstrukce zastřešení atria je zavěšena na úrovni 3. nadzemního podlaží ve výšce 12 metrů. Objekt je architektonicky zajímavý a polyfunkční, postavený s využitím nejmodernějších technologií a s důrazem na otevřenost vůči návštěvníkům.
V přízemí budovy radnice se nachází recepce s informační kanceláří, kanceláře pro výdej dokladů a obřadní síň. V dalších patrech jsou rozmístěny jednotlivé odbory úřadu. V pátém patře směrem na Sluneční náměstí je vyhlídkový ochoz, který je přístupný pouze při zvláštních příležitostech z kanceláře starosty. Třípatrová skleněná věž s hodinami dosahuje do výšky okolo 43 metrů. V podzemních podlažích radnice se nachází restaurace, parkoviště a technické zázemí. Celá budova je bezbariérová. Obyvatelé Prahy 13 ji někdy nazývají „Laskonka“ kvůli oválnému tvaru složenému z jednotlivých pater. V atriu se pořádají koncerty, představení, výstavy nebo jiná kulturní setkání.
Stavba radnice představovala zhruba 360 miliónů korun a po nastěhování všech detašovaných pracovišť úřadu budova byla návštěvníkům slavnostně otevřena v pondělí 2. června 2003. Stěhování trvalo přibližně týden. Vedle převozu mobiliáře a osobního vybavení kanceláří pro asi 260 pracovníků úřadu souvisel se stěhováním přesun systému výpočetní techniky, jeho oživení, přepojení telefonů. To vše představovalo poměrně náročnou technickou operaci v krátkém čase.
Jak se rodila nová radnice Prahy 13
Komunitní centrum sv. Prokopa je místem setkávání lidí věřících v Boha i lidí víře otevřených a hledajících. Farnost Stodůlky zde pořádá výuku náboženství pro všechny věkové skupiny dětí a mládeže. Koná se zde příprava dospělých ke křtu či biblické kurzy. Jsou zde organizována setkání maminek na mateřské dovolené, handicapovaných občanů i seniorů. V prostorách Komunitního centra probíhají pravidelné přednášky, výstavy, koncerty, společenské večery, kreativní kurzy nebo cvičení pro ženy. V průběhu roku jsou děti zvány na setkání se sv. Mikulášem, na adventní jarmark, masopustní karneval či barvení vajíček před Velikonoci. V bohatě zásobené knihovně lze vypůjčit knihy s křesťanskou tématikou, v malém obchůdku zakoupit knihy. V centru sídlí také Farní charita Stodůlky a psychoterapeutická poradna. Sál i klubovny Komunitního centra lze pronajmout pro pořádání akcí. Kostel sv. Prokopa, který je součástí Komunitního centra, je otevřen po celý rok k soukromé modlitbě každé pondělí, úterý a středu od 9 do 18 hodin. Komunitní centrum sv. Prokopa, bylo slavnostně vysvěceno za účasti kardinála Miloslava Vlka dne 19. června 2001.
Projekt Komunitního centra je dílem architektů Zdeňka Jirana a Michala Kohouta, které oslovilo v r. 1999 zadání na vybudování kulturně-společenského centra. Jejich projekt byl po vítězství v architektonické soutěži vybrán k realizaci. Výstavba trvala přes 13 měsíců a stála necelých 25 miliónů, z čehož více než třetina nákladů stavby byla získána z dobrovolných příspěvků a sponzorských darů občanů, organizací, spolků a firem, domácích i zahraničních. Městská část Praha 13 přispěla částkou 2,5 miliónu korun. Komunitní centrum je spravováno církví, slouží potřebám celé obce. Projekt byl publikován v několika zahraničních publikacích a časopisech a byl oceněn jako finalista soutěže Grand Prix Obce architektů v r. 2001 a Stavba roku 2001. Dle slov architekta je výraz stavby odrazem filozofických postojů společnosti naší doby a vychází ze spolupráce stavebníka a architekta, kteří vzájemně určují, jak bude stavba působit a promlouvá o jejich společném názoru na věc. Projekt provází snaha vyjádřit v trojrozměrném prostoru dialog duchovního a světského, společenského a soukromého, určitý princip jin a jang, svár naší doby. To je navenek zhmotněno modrým oválem kaple a režným cihelným pravoúhlým domem pro učebny, byt a zázemí domu.
http://www.panelaci.cz/sidliste/hlavni-mesto-praha/praha-jihozapadni-mesto
https://farnoststodulky.cz/misto.php?id=109
http://www.p13.cz/stop/s0305/txt/04.html
https://moderniobec.cz/praha-13-ma-moderni-radnici/
http://stop.p13.cz/cs/cerven-2006/dve-perly-moderni-architektury/2530/
